Milá Lenko,

možná je chyba, že má odpověď se objeví pod hlavičkou Názor ženy. Pokud jde o ženské zbraně, jsem na tom totiž velmi podobně jako Vy: slyším-li tento výraz, mám pocit, že se kolem mě mluví nějakou cizí řečí.

Nesmírně obdivuji ženy-mrchy, ať už v literatuře (Angelika, markýza de Merteuil, Scarlett O´Hara z Jihu proti Severu), nebo ve svém okolí, které si to takzvaně „umějí zařídit“. Ale upřímně: vůbec nemám ponětí, jak to dělají. Rčení o tom, že hodné holky se dostanou do nebe, ale zlobivé tam, kam chtějí, sice rozumem chápu, ale ani v nejmenším nejsem schopná se jím řídit.

Čím to je?

Domnívám se, že hlavní handicap „hodných“ holek spočívá v tom, že si dostatečně nevěří. Celý svět, celý život, je pro ně – či spíš pro nás – o tom, že ti druzí (rodiče, učitelé, spolužáci, přítel, manžel, kamarádky, kolegyně, spolucestující v MHD) nás budou mít rádi, jen když budeme dobře plnit své role. Chodit včas, psát domácí úkoly a dávat je opisovat těm ostatním, méně svědomitým. Naučit se na každou zkoušku, v práci mít vše hotovo, abychom stihly pomoci ještě ostatním. Starat se o domácnost a o děti a nemít žádné osobní problémy, o kterých by někdo kromě nás věděl. A pokud náhodou něco z toho nezvládnou, odnášejí si závaží navíc v podobě pocitu viny, táhnoucího se celé týdny.

„Zlobivé“ holky ovšem na tato pravidla kašlou.

Chodí pozdě, nepíšou úkoly, na zkoušku přijdou nepřipravené (a stejně ji udělají) a ještě si věčně na něco stěžují. A kupodivu jim to prochází. (A pokud náhodou ne, jsou mistryněmi v tom, hodit vinu na někoho jiného.)

Milá Lenko, je mi jasné, že člověk se v tomto nemůže jen tak sám od sebe změnit jenom proto, že chce. I kdybyste si „nařídila“, že se budete jeden den chovat jako čistokrevná mrcha, je mi jasné, že jakmile se Váš manžel začne vztekat, veškerá Vaše pracně vydobytá odvaha bude pryč, vše bude zpátky při starém a jediné, co Vám z toho zbyde, bude opět ten ošklivý pocit viny.

Sama pro sebe jsem ovšem objevila techniku, která mi někdy pomáhá vydobýt si aspoň kousek toho prostoru, který mi (i Vám) právem náleží. Spočívá v tom, že si v duchu, ve své hlavě, vyvěsím ceduli s velkým svítícím nápisem: JÁ DĚLÁM VŠECHNO SPRÁVNĚ. JESTLI TADY NĚKDO DĚLÁ NĚCO ŠPATNĚ, TAK JE TO ON (nebo ONA, nebo ONI, podle toho, o jakou situaci jde). Rozumově vím, že to tak opravdu je, a tahle „mantra“ mi pomáhá pustit se do boje s trochu větší odvahou a vírou v sebe.

Pokud jde o ženské zbraně, Lenko, moc nevěřím tomu, že by se jejich používání dalo naučit, ale to neznamená, že nemůžeme trénovat. Třeba na bezpečném terénu, kde nám nehrozí žádné zranění: při konverzaci se sousedem, s prodavačem v obchodě, s řemeslníkem. Úsměv a drobný flirt Vám zvednou náladu i sebevědomí!

Ze srdce Vám přeju všechno nejlepší.