Vážená redakce,
před časem se rozváděl můj šéf a já jsem byla tak dlouho chápavá, až jsme skončili spolu. Není to sice úplně můj typ, ale jelikož mi pomalu táhne na padesát, řekla jsem si, že můžu být ráda, že nejsem sama. A ještě tak výhodná partie, po finanční i pracovní stránce.
Vadilo mi sice pár věcí (např. že hodně lpěl na svých pubertálních dětech, fandil až příliš fotbalu a poměrně hodně pil), ale postupně jsem ho přetvářela k obrazu svému. Však nejsem žádná začátečnice. Ani to, že je o nějaký ten rok mladší, mi nebylo nějak na překážku, jsem udržovaná, oblékám se jako dáma a snažila se vždy reprezentovat. Umím si na sebe zkrátka udělat čas, a to nejen proto, že patřím mezi matky, kterým už děti odrostly. On byl naopak poměrně zchátralý, oblek navlékal jen při opravdu výjimečných příležitostech, jinak navzdory své funkci chodíval ve vytahaných svetrech, které měly maskovat jeho nadváhu. Nakonec jsem to tedy byla já, kdo vypadal lépe. A i když se kolem něho pohybovaly mladší ženy, uměla jsem si ho ohlídat.
Však jsme díky společné práci byli prakticky stále spolu.
Na podzim jsem v jeho telefonu ale objevila záhadnou sms od jiné ženy. Začala jsem ho pravidelně kontrolovat, pročítat emaily a zjistila, že je v kontaktu s jistou ženou, o kterou má značný zájem. Její jméno dokonce mumlal párkrát ze spaní a k Vánocům jí poslal dárek. Vůbec jsem nevěděla, co je zač, nedokázala jsem to pochopit. Její emaily byly tak osobní - ne žádné prasečinky, které píšou mladé holky chlapům ve středním věku, aby je ulovily, šlo opravdu o intimní souznění, které mě strašně štvalo a dělala jsem mu doma kvůli tomu peklo.
Tvrdil, že s ní nic nemá, ale já mu samozřejmě nevěřím ani slovo.
Dál jsem ho pečlivě střežila a jednou se mi podařilo jí z jeho telefonního čísla a tudíž jeho jménem napsat, ať mě již nekontaktuje, že mi to není příjemné a že mám krásný vztah s novou přítelkyní. Zachovala jsem si chladnou hlavu a sepsala to opravdu perfektně, takže to vypadalo velmi věrohodně, že to psal on. Byla evidentně hodně zmatená, možná o mé existenci nevěděla, takže ji ani nenapadlo, že by to mohl psát někdo jiný. Párkrát už jsem se ubezpečila, že jí přestal psát, udělal vše, co jsem chtěla.
Jenže stále nemám klid.
Bohužel mám pocit, že na ni i tak myslí. Někdy je duchem nepřítomný, nemá zájem o naše společné věci. Nepodařil se mu i jeden velký pracovní projekt, v který věřil, a bývá často podrážděný. Nechci o něho přijít. Já jsem mu přece pomohla po rozvodu. Mně musí být vděčný a milovat mě. A proto se vás ptám: jak poznám, že mě muž, který je se mnou, miluje?
Monika